New Zealand - update 3

Ahoj vsichni. Dnesni clanek nepise Vas oblibeny Tomo, ale Honza. Doufam, ze mi odpustite, ze pisu v cestine...
Nejprve bych chtel vzkazat moji babicce, ktera si v minulem clanku precetla o mych spalenych chodidlech, ze uz mam mohy uplne zahojene a uz me to vubec neboli .
V nedeli 10.2. dojizdime po celodennim presunu v aute zpet na west coaste. Celou cestu prsi, tak jsme v ocekavani dobrych stavu na mistnich rekach. Vsichni se tesime. V pondeli se rozhodujeme, ze se pokusime o sjeti Crookedu (jedeme na nej uz po druhe). Bohuzel vydatne deste ho trochu rozvodnily, tak ho dat nemuzem. Pada rychle rozhodnuti, ze odpoledne soupnem STYX. Kolem Styxu nevede zadna cesta, tak jsme vsichni absolvovali prvni treck s lodi. V kilometrazi psali, ze v prubehu vynasky kazdy vyzkousi ruzne varianty neseni lode a opravdu to tak bylo. Tomo vytvoril z lode a hazecky pekny batoh (vypadal jak shrbena indianska babicka). Ja s Palem jsme cast cesty lode tahly za sebou a cast cesty nesli na rameni. Byli jsme tak uneseni treckem, ze jsme celou cestu fotili a tocili na kameru. Po prichodu na nasedaci misto jsme s hruzou zjistili, ze mame na sjeti reky cca 1 hodinu, a pak padne tma. Prenocovat na rece se nikomu nechtelo, tak jsme co nejrychleji frceli dolu (bohuzel nebyl cas ani na fotky, tak aspon par z trecku ...)







V utery vyrazime na Toarhou. Tomo a nase auticko vystoupalo vinou spatne komunikace mezi navigatorem (mnou) a ridicem (Tomem) o notny kus cesty dal za vysedaci misto pres brod potoka, kolem kravicek az k lesiku (nebylo to uplne zadarmo, ale ridic, navigator i auticko to zmakli:)Opet vynaska lodi – dle kilometraze po pekne stare zeleznici cca 50 minut (nechapu, kdo to za 50 minut zvladne vynest, ale my jsme se brodili po kolena v bahne a trvalo nam to 2 hodiny). Ricka opet pekna, lehka ...










Ve stredu se rozhodujeme pro v poradi 5 helitrip (uz jsme se tech blbejch lodi nanosili dost:). Letime s velkou skupinou 12-ti pasazeru na Arahuru – podle Zajice jednu z nejhezcich rek na Zelandu. Z minulych helitripu jsme uz zjistili, ze co se z vrtulniku jevi jako skoro nesjizdne vyschle reciste, v realu je obtiznost cca ww4. Arahua uz ze vzduchu vypadala, ze jak rika Zajic, nebude rozhodne zadarmo, a ze nas na ni ceka par peknych skoku a pereji. Posudte sami:







Ve ctvrtek se po treti pokousime o Crooked. Vsechny reky kolem maji mrte vody, prsi, tak si nedavame moc sanci. Po prijezdu nas ceka prekvapeni, cira voda cca 15 m3 – horni, ale jetelny stav. Behem 20-ti minut se prevlekame a s hruzou zjistujem, ze voda se zakaluje a mirne stoupa. Ja s Palem jsme trochu znejisteli, ale rozhodnuti Toma, ze kdyz tu budem stat a cumet, tak to nastoupa jeste vic nas prinutilo k nastoupeni do trecku. Trochu me to ale v hlave vrtalo, reka v kanonu, nejde z ni utect, jedno nesjizdne misto s padlym stromem, nikdo Crooked nezname a hlavne STOUPA VODA. Nakonec se nam po 20-ti minutach podari Toma zastavit a schazime k rece. Po chvilce sledovani mame jasny dukaz, ze stoupa, pada rozhodnuti, ze vyse nejdem. Na treti pokus jsme dali poslednich 300 m Crooketu – fakt pecka:) Fota bohuzel az priste ...
Vyrazime smer sever na trajekt – cestou se kratce zastavujem v Murchinsonu na veceri a cca 2 hodiny spanku. Tomo ma hroznou chut na kavu, tak jeste vyrazime na kapucino (osudova chyba). Ve 21.00 se ukladame do spacaku, ale po kapucinu se nikomu nepodari usnout:) O pulnoci vstavame a jedeme dal k trajektu.
Na trajektu se nam podaril husarsky kousek. Na palubu jsme propasovali Toma v zavazadlovem prostoru a 50 dolaru bylo doma :) (role cerneho pasazera se mu moc libila:). Vecer 15.2. dorazime na Wairou. Jsme unaveni, jdem spat...



V sobotu rano se setkavame se Zajicem a spolecne se prihlasujeme na “Wairoa extrem race”. V sobotu sjezd useku reky na cas, v nedeli head to head po dvojicich – vitez postupuje dal. Nikdo z nas Wairou neznal, tak jsme byli odkazani na Zajice, ktery nam sobotni trasu vysvetlil (neni to moc pekny pocit, kdyz zavodite na trati, kterou vidite poprve z kajaku :). I tak se zadarilo. Po prvnim dni Zajic 6. misto, Palo 7., Tomo 15., Ja po zkusenostech z minuleho extren race na Lipne, kde se mi podarila nejznamejsi krysa za poslednich 10 let, misto 20, Karasek 25.









Nedelni zavod mel fantastickou atmosferu, tezka technicka perej, velka konkurence (lonsky mistr sveta ve slalomu apod.). Bojovali jsme jako lvi (nevim, jake je slovenske narodni zvire, jedine, ktere znam je Tava a macka:). Ja a Tomo jsme vypadli ve druhem kole, Zajic a Palo v kole tretim. Skvely zavod, skoda... Vecer spechame na Huka Falls – melo by tect prijatelne mnozstvi vody pro sjeti. Prijizdime kolem 18.00. Voda nikoliv nizka, ale jetelna (cca 90 m3). Zacina skupina Tomo, Miro, Karasek. Vsem se celkem dari, jen Miro posledni drop pada trochu sikmo. Spechame dal a pripravujem se Ja a Palo. Rychle rozmisteni kamer a jdeme na to. V prostred kanonu na nas volaji padleri, kteri jeli pred nama, ze zacina stoupat voda. Nervozne se s Palem poustime do prostredni casti kanonu, ktery s kazdou sekundou pribyva na sile. Chytame vracak nad vodopadem. Rychle premisteni kamer se nam zda jako vecnost. Uz chceme byt oba co nejrychleji pryc z kanonu a skoceny posledni drop. Palo se rozjizdi a po 20 metrech mizi ve velke vlne, ktera tam pri nasich prohlidkach ze brehu ani nebyla. Jeste o trochu vic jsem znervoznel... Najednou signal ze brehu – jedu – prvni vlna, valecek, hrana ... Po dopadu me trva asi 3 sekundy, nez se vynorim. Zase mi to chtelo vyrvat padlo, ale tentokrat jsem ho udrzel. Vynoreni, euforie ... :) S Palem vystupujem na breh. Po 15-ti minutach se kanonem vali cca 160 m3 s. Ted bych tam nechel byt ani za nic.







Mejte se fajn a ahoj priste :) Jenik ze severu